Klub chovatelů holubů rakovnických kotrláků

Historie Rakovnického kotrláka v Čechách

Vítejte.

V úvodu této sekce si dovolím citát Ing. Jiřího Jadrníčka ze Střítěže nad Bečvou, který vystihuje mnohé podstatné:

"neválí-li kotrlák, není rakovnickým kotrlákem!"

  Rakovnický kotrlák je naším jediným původním akrobatickým plemenem holubů. Jeho nejcennější vlastností je metání přemetů  během letu tak, že se jednou i vícekrát otočí o 360 stupňů nazad a pokračuje v letu. Čím více kotrlák přemetů udělá, tím je jako akrobat cennější. Nejlepší holubi válejí i při slétávání ze střechy na zem nebo při stoupavém letu. Byly zaznamenány případy válení i v prostorném holubníku. Někteří holubi před přemetem hlasitě tlesknou křídly, což umocňuje celkový efekt z předvedeného výkonu. 

autor: Ing. Jiří Jadrníček


komentář: Poutavé a poučné čtení o historii Rakovnického kotrláka vydal v roce 2010 Ing. Tomáš Sousedík.

Rakovnický kotrlák

Rakovnický kotrlák (dále jen RK) je jedním z nejstarších původních českých plemen holubů a jak už z názvu vyplývá, vznikl na Rakovnicku. A tak, jako je tomu i u mnoha dalších plemen, o jeho původu toho z naší kusé holubářské literatury mnoho nevíme. Spíše z ústního podání pamětníků se dochovaly informace, že tento drobný letecký akrobat mnoha barevných a kresebných rázů nebyl na Rakovnicku už v letech 1820 až 1840 nijak vzácný.

  Jistě není bez zajímavosti, že první monografie o RK vyšla na Moravě už v roce 1921, tedy ve stejném roce, jako Florova monografie „Český holub stavěcí“, v době, kdy český stavák už byl dávno v Českých zemích nejen zcela dominantním, ale doslova kultovním plemenem holubů. V této dvanáctistránkové brožůrce byl také uveden první standard RK, vypracovaný Eduardem Fuchsem a dalšími členy rakovnického spolku v roce 1920. Konečnou podobu standardu i textu této publikace dal známý holubářský publicista Jindřich Voráček, jehož názory na RK Fuchs zřetelně ovlivňoval. Tento standard se stal základem i pro následující, téměř beze změn, ale do textu monografie Voráček „přidal“ některé, zřejmě vlastní názory, jejichž původ není dnes jasný. Zejména jde o názor, že RK má válet svisle, což jeho chovatelé nikdy nepreferovali. Dávali přednost válení vodorovnému („do šňůry“), což lépe vyhovovalo i jeho tendenci k polaření, které bylo u drtivé většiny plemen, chovaných na venkově v té době samozřejmostí. Voráček, i přes své nesporné zásluhy o propagaci RK, zasáhl i později do dění okolo RK dosti nešťastně. Svůj názor o svislém způsobu válení zopakoval i v „Českém holubářství“ z roku 1940 a ani kresby RK v této jinak mimořádné publikaci od akademického malíře Jana Rotha nebyly zrovna zdařilé. Ve svém vzorníku z roku 1964 sice už Voráček upustil od svislého způsobu válení, ale zato velmi nešťastně přeformuloval tvar hlavy na kulatou bez typického zploštění temene. To vše dovršila i chybná kresba hlavy od akademického malíře R. Pípala. Rozpory, které to mezi chovateli i posuzovateli zákonitě vyvolalo, ochromily na několik let i činnost klubu. Je zajímavé, že tyto problémy vznikly těsně po vydání v pořadí druhé monografie RK od Josefa Haunera, s jehož názory lze v podstatě i dnes souhlasit. Tato monografie vyšla v roce 1960, tedy ve stejném roce, kdy byl v Rakovníku založen „Speciální klub chovatelů rakovnických kotrláků“.

   Klub měl při založení 27 členů a jeho prvním předsedou byl zvolen právě Josef Hauner. Třetí monografie RK je nejobsáhlejší a napsal ji Miroslav Mašata v roce 2006. Poukázal zde i na neblahou roli Ing. J. Havlína ve smyslu změny názvu plemene ve vzorníku z roku 1993 na „rakovnický válivý rejdič“, který se naštěstí vůbec neujal (ostatně jako u řady jiných českých plemen). Stejnou roli přisoudil M. Mašata Ing. Havlínovi i ve věci názvu „Rakovník Roller“ v seznamu EE (Evropského svazu). Díky chudé a málo konkrétní holubářské literatuře v Českých zemích před první světovou válkou, můžeme se o době a způsobu vzniku RK jen domýšlet.

  Obecně platí, že velká část plemen rejdičů pochází ze Středního východu. Do Střední Evropy se dostávali už před 250 lety a dříve převážně po dvou trasách. První vedla přes Balkán kolem Dunaje a mnoho plemen rejdičů do Střední Evropy přišlo v souvislosti s tureckou okupací Uher. Tento původ zřejmě má většina rejdičů na území dnešního Maďarska, Srbska, Chorvatska, Rakouska a Slovenska. Do Českých zemí se zřejmě rejdiči dostávali spíše „mořskou cestou“ po Labi ze západní Evropy. To byl zřejmě i případ předchůdců RK. Určitý podíl na přílivu nových plemen měla zřejmě i migrace obyvatelstva, zejména v souvislosti s válečnými událostmi na různých místech Evropy a náboženským útiskem. Do Čech, zejména středních a východních, přicházeli osadníci ze západní Evropy, například z Belgie, kteří si přivezli rejdiče i tleskače. Tito mohli dát základ i lokálním plemenům, jako byla chebská straka, žatecký tleskač a polabský kolčavák. A pravděpodobně se podílela i na vývoji chovu rakovnických kotrláků a českých staváků. Moji teorii o příbuznosti RK a ČS potvrzuje mimo jiné stejná lokalita vývoje, shodnost řady podstatných znaků plemene, například tvar hlavy, perlové oko, světlý zobák a červená obočnice. Také drtivá většina barevných a kresebných rázů se shoduje, kresba bílých s barevnou lyskou (plamínek) se u jiných plemen téměř nevyskytuje. A také sedlatá kresba s kapkou není u sedlatých (stračích) kreseb u západoevropských plemen (zpravidla bělohlavých) obvyklá. Tuto teorii potvrzuje i vznik ČS stříbrného sedlatého počátkem sedmdesátých let minulého století ze stříbrných sedlatých rakovnických kotrláků. Toto křížení navíc nezanechalo žádných škod na stavění ČS, na rozdíl od nevhodného křížení s brněnskými voláči.

  V roce 2008 se dobře pracující Klub RK prezentoval na dvou akcích na velmi dobré rovni. Na CV v listopadu v Praze – Letňanech bylo vystaveno 84 kusů ve 13 rázech. Pět vystavených kolekcí splnilo podmínky pro uznání plemenného chovu a byly uděleny čtyři čestné ceny. Tradiční celostátní speciální výstava se konala opět v Lužné u Rakovníka a 29 chovatelů vystavilo více než 35O RK ve 46 rázech! Z udělených šestnácti čestných cen získal plnou čtvrtinu jediný vystavovatel M. Anděl (na modré černopruhé, žluté, žlutě plavé a stříbřitě plavé). Dvě čestné ceny si odnesl D. Barcuch na bílé a červené sedlaté, po jedné dostali P. Barna na černého sedlatého, M. Holeček na žlutého sedlatého, G. Stein na modrého sedlatého, V. Drexler na stříbrného sedlatého, J. Janoušek na modrého mramorovaného, J. Hejda na žlutého bělohrotého, M. Kodl na červeného sedlatého, K. Jabůrek na černého tygra, J. Dostál na šedohnědého pštrosíka a V. Kratochvíl na modrého mramorovaného. Pohár Josefa Haunera kolekcí tří kusů vyhrál J. Janoušek na modré mramorované s 284 body, před P. Barnou s černými sedlatými (283) a modrými sedlatými (283) téhož chovatele. Šampióna na mladé holuby obdržel D. Barcuch na červeného sedlatého, na starší holuby získal titul šampión J. Cintl na černého celobarevného. Nejlepší holubicí byla určena žlutá sedlatá chovatele M. Kodla.
Není pochyb o tom, že RK má značný potenciál být úspěšný i v zahraničí. Bohužel, ÚOK a „stálý“ zástupce ČSCH v evropské chovatelské organizaci pro to za poslední dvě desetiletí neudělali nic. A přitom v případě RK stačilo poměrně málo. Mohlo se navázat na poměrně podrobnou informaci o RK z pera předního německého odborníka Joachima Schütteho v „Handbuch der Taubenrassen“ (2. vydání, z roku 1975) na straně 324. Pozdější pochybnosti o původu RK zcela způsobili naši centrální funkcionáři ČSCH. Naštěstí současný Klub chovatelů RK je v rukách schopných mladších funkcionářů, kteří si s rozšířením RK do zahraničí jistě poradí.

text a foto: Ing. Tomáš Sousedík

Zveřejněno: 09.08.2010


komentář:   Sofistikované pojednání, napříč historií rejdičů, zejména                 Rakovnického kotrláka v zemích českých a moravských,                   napsal pan Jiří Jadrníček ze Střítěže nad Bečvou.                             Jak se mu to povedlo posuďte sami.

 

Historie chovu rakovnického kotrláka

   Vznik většiny našich původních plemen holubů nelze doložit žádnými písemnými záznamy. Naše dosavadní vědomosti o jejich původu  patří často do oblasti mýtů a tradovaných pověstí. Nejinak je tomu u rakovnického kotrláka. Existuje jen několik teorií jeho vzniku a mnoho nepotvrzených ústních zmínek, z nichž většina byla zaznamenána v monografii Rakovnický kotrlák.

   Dle údajů Josefa Haunera, který v roce 1960 tuto monografii sepsal, mu jeho děd vypravoval o kotrlácích v Rakovníku, kteří, když létali na pastvu do polí od Vysoké brány k Olešné, nápadně pilně válívali. Jeho děd byl o 60 let starší, jeho vzpomínky tedy sahají až k roku 1840. Již tehdy to prý „byli kotrláci v zevnějšku i válení poměrně dokonalí“. Poprvé spatřil rakovnického kotrláka v roce 1905 na náměstí v Rakovníku u měšťana Matěje Šimra. Ten choval jiná plemena holubů a tak tohoto červenopruhého plávka prodal mladému Haunerovi za 16 krejcarů. Je zaznamenáno také tvrzení L.Truksy ze Sence, že v roce 1880 choval kotrláky panský ovčák v ovčíně velkostatku v Petrovicích u Rakovníka.

  Písemné zmínky, které mají z historického hlediska nesrovnatelně větší hodnotu, jsou o mnoho let mladší. Za nejstarší z nich je považován tenký 12 stránkový sešitek s názvem Rakovnický kotrlák, který byl vydán v roce 1921 v tiskárně v Lošticích u Olomouce. V této vůbec první monografii je historicky poprvé uveden název plemene včetně několika fotografií. Na původ rakovnického kotrláka jsou v současné době dva různé názory. Původní Haunerův předpokládá, že vznikl vývojem a výběrem z obyčejných holubů, kteří „projevovali snahu dělat přemety“. Prakticky totožnou teorii už ve 20.letech minulého století zastávali Petr Bublák a po něm i Severin Flora o původu českého staváka.Ve svých závěrech v souladu s Darwinovou teorií odmítali podíl cizích plemen na jeho vzniku. Při dnešních znalostech genetiky a s přihlédnutím k současným vědomostem o vývoji jiných plemen se zdá, že je tento názor již překonán.

   Jiní autoři v čele s ing. Sousedíkem předpokládají, že se na vzniku jak českého staváka, tak i rakovnického kotrláka podílela taková plemena holubů, jejichž původ je nutné hledat až v dalekém Orientu (Mašata,1983). Jednalo se o různé válivé rejdiče, kteří se počátkem 17.století dostali námořní cestou až do Anglie a Holandska a díky svým schopnostem odtud postupně pronikali přes Německo až na naše území. A zde se podíleli na vzniku našich plemen holubů, která se vyznačují zvláštnostmi v letu, ať se jedná o stavění nebo válení. Na shodný původ kotrláka s českým stavákem ukazují i jiné indicie, např. prakticky stejný výčet původních barevných rázů nebo také kapka u sedlatých, která se v germánském pojetí sedlaté kresby nevyskytuje.

   V minulých dobách se holubi chovali především na hospodářských usedlostech, selských dvorech a mlýnech, tedy všude tam, kde se mohli holubi uživit. V těchto chovech však existovala jen minimální evidence. Jednalo se často o polodivoká hejna a zákonitě muselo docházet k nahodilému křížení s jinými holuby. Vzhledem k tomu, že už na počátku 18.století byl prokázán výskyt válivých rejdičů v teritoriu střední Evropy, pak se zdá Sousedíkova teorie velmi pravděpodobná. Připusťme tedy, že válení bylo postupně přenášeno z těchto válivých rejdičů na naše původní holuby. Z počátku zcela nahodile, postupně však bylo vhodným výběrem a pářením trvale upevňováno. Tento proces jistě trval mnoho desítek let. V tomto kontextu se pak Haunerova zmínka o holubech „projevujících snahu dělat přemety“ jeví v úplně jiném světle.

První česká výstava holubů byla uspořádána v roce 1903 v Praze, v restauraci U Brejšků. Zda se již na této výstavě objevili první rakovničtí kotrláci, o tom nemáme žádných zpráv. Po roce 1910, v době soumraku monarchie, je zaznamenáno prudké oživení společenského života. Zakládají se různé spolky, pořádají se výstavy, dochází také k rozmachu zájmových drobnochovů.Tento nadějný rozvoj však přerušila první světová válka (1914-1918). Chov rakovnických kotrláků se ocitl v troskách.Většina z nich přečkala jen ve venkovských chovech.

   Po válce bylo nutné přikročit k osvěžení krve a k tomuto účelu použili tehdejší chovatelé orientální rejdiče. Objevili se sice dobře válející, ale dlouhokřídlí kotrláci s delšími zoby. F.Leitner (Rádce 1941) v této souvislosti uvádí, že „v minulosti bylo pochybeno v přehánění ve výkonu (metání kozelců), na úkor barvy a kresby.Bylo docíleno výkonu, ale také nemožných strak. Před několika lety počalo se s šlechtěním kotrláků již i na krásu“. Jeho postřeh potvrzuje i zmínka v jiném starém časopise, kde je uvedena zásada starých kotrláčkářů, že „na barvě a kresbě nezáleží, jen když dobře koulí !“.

V roce 1921 vychází v Lošticích již zmíněná monografie Rakovnický kotrlák. Jejím autorem byl železničář Eduard Fuchs. Vyšla nákladem časopisu Chovatelské rozhledy, který měl tehdy redakci v nedaleké Litovli. Kromě několika stran textu je zde zveřejněn především první vzorník rakovnického kotrláka, který vypracoval Holubářský klub v Rakovníku. Obsahuje také dva snímky, z historického hlediska zřejmě první fotografie rakovnických kotrláků, a to v sedlaté kresbě. Pozoruhodná je zmínka v textu, že rakovnický kotrlák se honí stejně jako pražský rejdič. Vydání této monografie zásadním způsobem ovlivnilo propagaci plemene. V roce 1921 se objevuje první inzerát o prodeji rakovnických kotrláků, rok na to další inzerát, tentokrát již ze vzdálené Chrudimi. V odborných časopisech jsou zveřejněny první kratičké zmínky o jeho chovu (Rádce z Předmostí, 1931). V roce 1922 byl založen Československý svaz spolků holubářských, zakládaly se i první chovatelské kluby. Příznivý rozvoj ve šlechtění plemene ve dvacátých a třicátých letech však opět přerušila světová válka.

Na první zveřejnění v knižní publikaci si musel náš kotrlák počkat až do válečného roku 1940. Ale stálo to za to. Jindřich Voráček ve svém slavném Českém holubářství napsal opravdu výstižné pojednání o tomto plemeni včetně vzorníku, který je téměř doslova přepsán právě z původní „loštické“ monografie. Autorem nepříliš povedených barevných kreseb byl akad. malíř Jan Goth. V této souvislosti je zarážející, že Josef Vrbka ve svém poměrně rozsáhlém Lidovém holubářství z roku 1948 zmiňuje jen českého či rejdivého kotrláka, jako by o názvu rakovnický kotrlák neměl žádných informací. Na pražské národní výstavě v roce 1948 bylo vystaveno jen 9 rakovnických kotrláků. Ale již v prosinci 1950 bylo předvedeno na někdejším holubářském učilišti v Xaverově několik kolekcí rakovnických kotrláků, kteří se ucházeli o tzv. plemennou stanici. Soudci tehdy nakonec uznali tři chovy z pěti. V padesátých letech docházelo ke sloučení spolků do jednotné chovatelské organizace, byly uspořádány první celostátní výstavy, na kterých byli rakovničtí kotrláci zastoupeni vždy v hojném počtu. V časopise Chovatel se objevilo několik kvalitních pojednání o jeho chovu (Plachý,1951).

   V roce 1960 vydává Josef Hauner monografii Rakovnický kotrlák, která je mezi chovateli dobře známa. Je to 30stránkový sešit s pěti snímky kotrláků. Obsahuje také tehdejší vzorník plemene. K nejzajímavějším pasážím patří vzpomínky autora na staré holubáře a také okolnosti založení speciálního klubu. Ten byl ustaven v Rakovníku 20.11.1960 v restauraci „U zeleného stromu“. Jako hlavní činnost klubu bylo vytýčeno usměrňování chovů rakovnických kotrláků a zdokonalování plemene. Zpočátku se v činnosti daří, nový výbor pod vedením J.Haunera mapuje chovy, vydává první adresář. Klubu se hlásí i chovatelé z Moravy a Slovenska. Po smrti J.Haunera se dalšími předsedy klubu stali Karel Uher z Nebušic a po něm Václav Beneš z Lubné. Od roku 1973 klub zavedl při speciální výstavě soutěž o nejlepší kolekci pod názvem Memoriál Josefa Haunera. Na speciálkách bylo pravidelně vystavováno kolem 180 kotrláků. V osmdesátých letech vedl klub Jaromír Čečrdle ze Zbečna a na kratší dobu i Jan Turšner z Kounova. Na konci osmdesátých let však dochází k určité stagnaci činnosti klubu. Od roku 1992 nastává v klubu oživení, začíná vycházet Klubový zpravodaj, obnovuje se Memoriál Josefa Haunera, hlásí se noví členové a proto je vydán nový adresář. Na výroční schůzi konané dne 24.4.1993 přebírá klubové žezlo Miroslav Šnobl ze Zbečna. O rakovnické kotrláky je nevídaný zájem, jejich počet na speciálkách se v 90.letech přibližuje třem stovkám holubů.Vedle dvou dlouholetých plemenných chovů (Svatoš, Jadrníček) klub od roku 1994 uznává každoročně tzv. speciální chovy, o které roste zájem. Ve své dosavadní historii byl rakovnický kotrlák pouze třikrát presentován na evropském fóru. Poprvé v listopadu 1992 v holandském Zuidlarenu, bez jakékoliv odezvy, později na doma pořádaných Evropských výstavách (Brno 1998, Praha 2004). Vedení klubu však pasivním postojem propáslo ideální příležitost k propagaci plemene, před desítkami tisíc zahraničních návštěvníků. Také proto, ale nejen z tohoto důvodu, je rakovnický kotrlák v zahraničí s vyjímkou Slovenska úplně neznámý.

Od roku 2003 je předsedou klubu Josef Hejda ze Sence, jehož práci vnímají členové klubu velmi pozitivně. Činnost specializovaných chovatelů z celé republiky, kteří jsou v klubu sdruženi, má na šlechtění rakovnického kotrláka rozhodující vliv. V posledních desetiletích se výrazně zlepšil jeho celkový typ, zejména postava, tvar hlavy i čistozobost. Dříve dosažená kvalita v barvě a kresbě zůstala u většiny rázů zachována. Objevují se staronové rázy, zejména pštrosíci a v posledních dvou letech také vzácní plaménci. Rozmach výstavní činnosti a s tím související snaha o co nejvyšší ocenění však vede k ohrožení válení, které musí zůstat jeho nejcennější vlastností. Rakovnický kotrlák je dnes, na prahu nového tisíciletí, postaven před zcela novou situaci. Má stále výborně válet jako v minulosti a zároveň má splňovat i stále důležitější exteriérové předpoklady. Ale splnit oba požadavky není tak snadné a někteří chovatelé dávají přednost lepšímu ocenění.

   Budoucnost rakovnického kotrláka mají v rukou jen jeho chovatelé, nikdo jiný. Bude záležet na nás všech, zda se nám jej podaří zachovat s jeho typickou vlastností a ve všech vyšlechtěných rázech nebo zda zůstane z jeho názvu jen prázdný pojem.

Ing. Jiří Jadrníček

ve Střítěži nad Bečvou

29.09.2008


 

TOPlist